How Can I Love You- 3.díl

5. ledna 2014 v 16:03 | LinDee |  How Can I Love You



Pohled Rebeky:
Přijela jsem zpět domů a na pohovce ležel Niklaus a nepřítomně hleděl do stropu. Šla jsem přímo k němu, sedla sivedle něj a položila si jeho hlavu do klína. "Co se děje Niku?" Ptala jsem se a hladila ho po vlasech. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zničeného. "Nevím c se sebou mám dělat. Nikdy jsem nic podobného necítil. Ale přesto, všechno a všechny tak hluboce nenávidím! Co to se mnou dělá? Vždyt se skoro ani neznáme a dostanese mi takhle pod kuži?
Tolikrát jsem měl chut ji ihned zabít, vždyt je to jen člověk. Je ubohý nepotřebný člověk, tak co mě od toho odradilo? Beko já si vůbec nerozumím. Cítim se rozpolcený, všechno ve mě řve, abych byl štastný, ale ja nemůžu. Moje posedlost jí, mě jen oslabuje. Nechápu co to se mnou je. Vím že k ní nic necítím. Jsem si na milion procent jistý, ale něco ve me se se mnou pře že lžu..." Vypadal vážně zničeně. Jaká žena mu takhle pomotala hlavu? Že bych jí pogratulovala k částečnému vítezství.
" Něco k ní cítíš Niku. I když si to nechceš přiznat. Jen by mě zajímalo co to je za výjmečnou dívku, když se jí podařilo rozladit tebe. Původního hybrida Niklause Mikaelsona. Je mi líto, že ti to tolik ubližuje, ale neboj to vyřešíš. Sam nakonec uvidíš jestli to něco je, nebo ne." Pomalu vstal a políbil mě na tvář. "Děkuju." To bylo snad poprvý. Poprvý co mi doopravdy poděkoval a za mé řeči mi nevyhrožoval smrtí.
Mám ho ráda, ale tohle mi vážně nahání husí kůži. Co je to za dívku? Tu musím poznat! "A jak si strávila den ty?" Zeptal se a mile se usmíval. "Byla jsem za tím zlatníkem a jeho dcerou Mellisou. Pozvala jsem je na ten ples a společně s nimi, příjde i její přítelkyně. To bys nevěřil, jak někdo muže být tak velkorysý. Přišla jsem tam a zrovna slavily Melisiny devatenácté narozeniny. I z toho mála co měli, mi nabídly a chtěli abych tam s nimi pobyla." Zakroutila jsem nad tím hlavou, ale Nik vypadal, jakoby přemýšlel nad uplně nečím jiným.
"Ples musí být dokonalý,chci vidět jak Selena s Kardiefem pokročily." Řekla jsem služebné co zrovna okouněla a neměla co dělat. "Jistě, mám je zavolat sem a nebo do vaší pracovny madam?" Zeptala se a čekala narozkazy. "Sem. A jsem slečna." Připoměla jsem jí tvrdě a kochala se tím, jak rychle odcupitala s výrazem strachu. Všichni tady věděli proč se nás bát a tak radši dělali co měli.
DEN PLESU:
Pohled Niklause:
Stál jsem v obleku na schodech a bezděčně ji hledal ve stovce hostů. Měla přijít, slíbila to Rebece. Stejně nevím jak se zachovám až ji uvidím. Mám za ní jít? Požádat ji o tance? Chovat se chladně stejně jako ke všem? Odvést jí ven a vysát z ní všechnu krev? Možná... Možná všechno postupně.
V náprsní kapse obleku mě tlačila malá krabička ale nebyl jsem si jistý, jestli ji vůbec vyndám. Proč bych vlastně měl? Je to zbytečné a dětinské, na tohle jsem nikdy nebyl. A myslím že ani nikdy nebudu. "Na co tam čekáš Niku? Zábava je dole!" Připoměla mi moje milovaná sestřička a ukázala na mnoho slečen, dam a žen, ale mě se vůbec nechtělo.
Nebyla mezi nimi, ta, o kterou bych jevil zájem ani ta kterou bych chtěl zabít, nebo si aspon užít. Podíval jsem se ke dveřím, jelikož jsem ucítil ten známý parfém a náhle se můj žaludek hnul z místa na místo. Co to je za debilní pocit? Nervozita. Připoměla mi má hlava, ale nic neutichalo. Chtěl jsem za ní hned jít, bez rozumného důvodu...
Radši jsem se rozhodnul zůstat na vhodném místě- abych na ní viděl- a poslouchal co se jen šustlo. Zaslechnul jsem nějakou ženu v červených šatech a ihned se stala středem mých vražedných plánů. "Vidíte tu nicku v těch růžových šatech? Proč ji sem vůbec zvaly, vždyt je to jen holka z vesnice. Těch šatů je pro ní škoda. A ta její kamarádka? Sabina je asi to nejubožejší děvče z celého městečka."
Pohrdala jimi. Měl jsem chut ji zabít klidně uprostřed toho všeho, ale nakonec jsem se umoudřil a spíš čekal na rozbor mého chování v mé vlastní hlavě. Ale všechno to přerušilo dalších pár vět vypuštěné z ust další z těch žen.
"A co tu plánují dělat? Jen stát a zírat na nás? Hmmm. Měli by odejít, stejně tu nemají co dělat." Tiše jsem zavrčel a stále se držel na svém místě. Radši jsem se zaměřil na slova Melisy. "...ale já hloupá to slíbila. Vždyt se podívej, jak na nás koukají. Neměli jsme se chodit." Kroutila hlavou a mnula si cíp šatů. "Je mi tu tak trapně. Podívej na ty odsuzující pohledy... Co tu budeme dělat? Pro abinu přišel starší z Kendallů, ale já? Tati... pojdme se nenápadně vypařit domů." Škemrala šeptem ale otec se jen usmál.
"Nikam se nejde Mel. Mi si to užijeme a ještě jim všem ukážeme." Zasmál se a nabídl jí rámě. Ona ho váhavě přijala ale pustily se do tance. Zrovna hrál valčík a ten jí šel přímo výtečně. "Podívejse na ní.Je to taková chudinka, že musí tančit se svým otcem." Řekla ta žena v červeném. Doopravdy mě začala štvát, věděl jsem že se rána nedožije. Povrchní nicka! Šel jsem rázným krokem přímo k Melise, která mě tolik okouzlila a tanec zrovna končil.
"Mohl bych požádat vaši dceru o tanec?" Zeptal jsem se s usměvem a Melisa na mě jen okouzleně hleděla. "Jistě, pokud bude souhlasit." Řekl, Melisa polkla a jen kývla. Nabídnul jsem ji rámě a ona ho konečně s usměvem přijala. Začla pomalejší hudba na vals a ona trochu znejistila. "Abych se přiznala, tak vals jsem se nikdy pořádně nenaučila. Vždy jsem jen stála otci na špičkách." Zasmála se nervozně a já z nějakého duvodu nechtěl, aby nervozní byla. Usmál jsem se, sjel rukama níž a vysadil jsem si jí na špičky.
Vykolejeně na mě zírala ale já se nepřestával usmívat. "Takže není žádný problém že?" "Ted už ne." Řekl a pohledem sjela k mým rtům a vrátila se zpět k očím. Nemohl jsem z ní spustit oči, byly oříškově hnědé a hluboké jako Grand Canion. Začali jsme se pomalu pohybovat v rytmu hudby a já se něak zvláštně těšil z její blízkosti. Má ruka stále slušně seděla na její lopatce a druha jemně svírala její maličkou dlan. Naše oči se ne a ne rozpojit. Sám jsem nevnímal špity ostatních lidí jak se nad mou reakcí na dívku z vesnice diví.
Její nádherné vlasy vlály na ní a při každé otočce se na nich zachytil odlesk svícnů a její oči tak nějak zažhnuly. Slyšel jsem jak písen pomalu končí a tony zanikají v tichu. Zastavil jsem se a ještě ji držel pevně přivinutou v mém náručí. Dlaněmi jsem sjel opět na její boky a sesadil jí z mých bot. Zadýchaně se na mě koukala a její oči jakoby prohledávaly můj obličej. Ani jsem radši nechtěl vědět jak na ni zírám já. A nebo ostatní na nás. Pustil jsem jí a usmál se. "Děkuji za tanec s vámi." "J-j-já děkuju. Bylo to... kouzelné." Řekla pořád ještě trochu vyvedená z míry a také se usmála.
"Slyšel jsem, že jste včera slavila devatenácté narozeniny." Přikývla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. "A přijala by jste ode mne dárek? Je to jen maličkost." Řekl jsem, vytáhnul malou krabičku a ona byla v rozpacích. Náhle její odpověd přerušil sestřin řev ze zahrady. "Niku! Niku pojd sem!" Stály jsme u dveří, takže jí slyšela i Melisa a i s krabičkou v ruce běžela za ní.
"Stalo se ně...." Zněla Melisiny otázka, ale místo jejího dokončení se sesunula na zem a zrychleně dýchala. "Ne.. Nenene... To neni možný... Ne..." Na zemi leželo tělo jejího otce a na krku měl dvě ranky, které mohl způsobit jenom upír. "Gabriela." Šeptla sestra se zatajeným dechem.
Dodatek: Doufám že se vám to líbilo. :) Tak komentujte prosím Díky LinDee :-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama