How Can I Love You- 4.díl

5. ledna 2014 v 16:04 | LinDee |  How Can I Love You


Pohled Niklause:
"Ne, ne, ne, ne, ne! To přece... ne, to neni možné." Šeptala, z očí se jí valily slzy velikosti lískového oříšku, v rukou držela otcovo tělo a hladila ho po zkrvaveném obličeji. Vzal jsem jí za ramena a objal ji. "Rebko, odved ji odtud. Třeba do pokoje pro hosty." Ona na mě jen vyděšeně koukala a zaražením nemohla ani mluvit. "Hned!" Dodal jsem a v ru ránu jsem Melisu zvednul a dal jí do Rebečiny náruče.
"Né! Nechtě me! Muj otec!" Plakala. Řvala. Naříkala. Ale já už mu pomoci nemohl. "Meliso, poslouchej te! Půjdete s mou sestroiu dovnitř. Já se o tělo postarám." Říkal jsem jí, ale ona jakobymě slyšet nechtěla. "Ne! Jeto muj otec. Musím... musím ho pochovat." Kroutila hlavou, a mě nezbylo nic jiného než udělat tohle.
"Půjdete v tichosti s Rebekou do pokoje.Tam si řvětě jak chcete, ale kolem lidí sechovejte jakoby nic." Ovlivnil jsem jí, jen přikývla usmívala se, ale slzy ji tekli stále. Rebeka s ní odešla a já se chopil těla. Vzal jsem ho do náruče a rychle se sním přemístil až k jejich domu. Dal jsem ho na zem do kuchyně a šel se poohlédnout po věcech.
Nejdřív jsem šel do jejího pokoje. Na stolku měla fotografie s její matkou, otcem a s tou její kamarádkou. Vzal jsem tašku co měla na židli a všechny do ní dal. Vedle fotky s matkou ležela krabička s lístečkem na kterém bylo napsáno: Pro mou milovanou dceru. At tě zdobí stejně, jako ty zdobíš svět.
Určitě by to chtěla. Sbalil jsem to společně s dalším medailonkem, dopisama, co měla ve stolku, nějaké šaty a skoro všechny šperky co tam měli. Musí mítněco na památku a něcoz čehéo se živit. Zapnul jsem plyn, poškodil zámek u dveří a pak, když jsem byl venku, škrtnul jsem sirkou a celý jejich dům náhle vybuchnul. Bude to vypadat jako vloupání, krádež a následná plánovaná smrt pro majitele.
A nikdo se nebude ptát jakou záhadnou smrtí to vlastně Melisin otec zemřel. Rychle jsem se přemístil upíří rychlostí až k obávanému pokoji. Bylo slyšet rozbíjení věcí, divoký tlukot srdce, pláč, vzlyky a nadávky. Nadechnul jsem se a vyšel dovnitř. Melisa byla celá rudá, její make-up sejí roztékal po tvářích, kolem ležely rozbité vázy a sošky.
"Kde je?! Kde je!!!" Řvala na mě hned jak mě uviděla. "Ukliděte se." "Kde je muj otec! Řekněte mi to! Hned!" Byla naprosto zoufalá, až mi jí bylo vlastně líto. Sestra jen stála v rohu, jen na ní vyjeveně koukala a na tvářích se jí leskly slzy. "Tak se posad. Dělej." Poslušně si sedla a koukala na mě jak ztýraný pes.
"U nás doma se nic nestalo. Od dnešního odpoledne co jsi se rozhodla přijít na náš ples jsi svého otce neviděla. Byla jsi překvapená, když jsi přišla z plesu domů že vaše chata celá vyhořela a tvuj otec byl vevnitř. Jsi z toho zničená a mi jsme ti nabídli ž u nás můžeš chvíli pobít. Ty jsi to s radostí přijala a ted bydlíš u nás." Vytřeštila oči v hrůze.
"Ne, to jsi neudělal... To jste nemohl." "Ale já přece nic neudělal lásko. Pouze jsem ti nabídnul nocleh. Nezapomen že svého otce jsi od poledne neviděla." Plakala a nevěřícně koukala. "Jak jste mohl?" Trhalo jí to srdce, ale já musel. Zrovna jsme se přistěhovali, a nemužeme mít žádné problémy.
"Jste jen obyčejná zrůda! Na nikomvám nezáleží! Jste odporný!" Řvala na mě a tohle si zase nenchám líbit já. Kdyby jen věděla jak se chovám normálně, jak nikoho nenechám na mě ani kouknout. Kvůli ní, jsem udělal spustu přestupků, ale takhle se mnou mluvit nebude!
"Jistě! Já jsem odporný! Tady máte vaše věci slečno a pokud jsem tak odporný, vezměte si je a odejděte z mého domu! Já se neprosím o to aby jste tu byla! A netušíte jak já dokážu být odporný a zlý. Važte si toho co jsem pro vás udělal! Zbytečně by jste musela odpovídat na spoustu otázek! Trpěla by jste mnohem víc! A kdybych byl tak příšerný, tak proč jsem vám vlastně přinesl tohle všechno?!" Řval jsem na ní a se zabouchnutím dveří jsem šel přímo do jídelny.
Vrhnul jsem se na služebnou a vysál jí do poslední kapičky. Rebeka bude mít zase přednášku...
Pohled Melisi:
Nevěřila jsem vlastním uším. Tolik se na mě rozeřval, asi jsem mu tím ublížila. No a co? Práve vzal mrtvé tělo mého otce a společně s ním zapálil náš domov! Muj otec... on je mrtví... To není možné... Zhroutil se mi celý svět. Už nemám nikoho. Otevřela jsem tašku a pomalu vyložila věci. Bylo tam skoro vše důležité. Peníze, šperky, mé sváteční šaty... dárek. Ten co mi chtěl otec dát po plesu.
Nechala jsem krabičku klesnout do peřiny a jen jsem na ní bezmyšlenkovitě koukala. "Mám tě tu nechat samotnou?" Zeptala se mírně slečn Rebeka. Kývla jsem, ale oči jsem nespoštěla z dárku. "Ne... vlastně ne. Chci..." Odfrkla jsem si. "Chci aby jste tu byla." Přikývla, otřela slzu a sedla sike mě. "Co je to?" Zeptala se a jemně pohladila balící papír. "Dárek od otce a tohle- ukázala jsem na dopisy- jsou dopisi od mé matky.
Když věděla že zemře, tak mi napsala jeden ke každým narozeninám. Od tří let do dvaceti." Chvíli jsem jen přehrabovala v dopisech a našla ten k těmto narozeninám. "Nejdřív asi otevřu tohle." Šeptla jsem a jednoduše roztrhla papír. Byla to malinkatá krabička, když jsem ji se zatajeným dechem otevřela byl v ní ten nejnádhernější prsten co jsem kdy viděla.
Byl celý zlatý a uprostřed měl bílý velký diamant. Kolem dokola něj byli tenká vlákýnka zlata na kterých byly malinkaté růžičky. Znovu se mi spustili slzy, když jsem si ho nandavala a Rebeka mě jednou rukou objala.
"Je mi to moc líto Meliso. Tolik mě to mrzí." Šeptala, a já cítila že ani její oči nezůstali suché. "Ty za to nemůžeš. To já! Neměla jsem ho nechávat samotného! Byla to moje chyba. Má matka zemřela kvuli mě, muj otec také. Vsadím se že i Sabina zemře kvuli mě." Zakroutila hlavou a políbila mne na čelo.
"To ne. Tohle není tvoje chyba. To byl osud. Já na něj věřím. I těm nejhodnějším lidem se stávají šílené věci. Jejich smrt nemůže být tvoje vina. Jen si to za vinu bereš. A to nesmíš." Šeptala a utěšovala mě. "Měla by sis přečíst tvůj dopis." Naváděla mne. "Dobře. Můžeš mi ho přečíst?" Přikývla a rotrhla obálku.
"Miláčku,
Už jsi dospělá. Je ti celých devatenáct let. Věřím že jsi ta nejužasnější dcera na světě, máš kolem sebe tolik lidí co t
milují. Tvůj otec, teta Holly, Sabina s kterou se znáš už od kolébky. A mě. Jsem stále v tvém srdci, stejně jako ty v mém. Nevím vlastně ani jak se máš, jestli dobře nebo špatně, ale doufám že až si to přečteš, tak se tvoje vnímání okolního světu zlepší.
Musíš se na to dívat takhle. Svět je to nejnádhernější místo, stačí jen vše vnímat lépe. At už tě životem provází smutek čí štěstí, narození čí smrt, všechno má svou lepší stránku. Vždy budeš mít někoho kdo pro tebe udělá co jen může. Vždy bude někdo, kdo se pro tebe roztrhá a divila bych se, kdyby jich bylo málo. Jsi užasný dívenka. Jsi dcerou svého užasného otce a bezkonkurenče nějvíce milované matky.
Kdybys jen věděla jak moc tě miluji, to nezná hranice. Těž ze života co nejvíc to jde, protože po konečné smrti, ti zbydou pouze vzpomínky. Náhradu za štěstí nikde nenajdeš, nezapomínej na to. Tímhle způsobem jsme žilii já, i tvůj otec. Proto jsem věděla že když zemřu nebudu toho litovat. Porodila jsem tebe, milovala jsem tvého otce, viděla jsem tolik koutů světa, a nic se na mě nepodepsalo.
Ani smrt mých rodičů, která by stejně vbližší době přišla. Nikdo nežije věčně, tak to bůh nechtěl a tak to ani nikdy nebude. Přeji ti všechno nejlepší má milovaná a jediná dcero. Ber si k srdci mou radu a snaž se žít bez závazků, užívej si život a opatruj se. Moc tě miluji.
PS: Vše se děje z nějakého důvodu. Na to nezapomínej.
Tvá matka Evelyn."

Dodatek: Snad se vám to líbilo. Tak komentujte děkuju :)) LinDee
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bara bara | 3. února 2014 v 20:36 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama