How Can I Love You?-8. díl

9. ledna 2014 v 15:53 | LinDee |  How Can I Love You


Pohled Mellisy:
Sešla jsem dolů po schodech a cítila jsem se výborně. Ten spánek mi asi hodně pomohl. Nadzvedla jsem si sukni abych jí nepřišlápla a nasadila usměv. Nebylo to tak hrozné, stačilo jen pomyslet na ten krásný sen co se mi zdál... Pan Nicklaus se mnouseděl v zahradě a dotýkal se mé ruky. Pořád se jen usmíval a něco mi vyúrávěl. "Meliso. Jak ses vyspala?" Zeptala se Rebeka a drtila mě v náručí. Někdy nechápu jak se v tak křehké dívce objevilo tolik síly. "Dobře, děkuju slečno." "Říkala jsem ti ať mi říkáš Rebeko a další věc. Pro mě nejsi služebná, pro mě jsi přítelkyně, takže se ke mě chovej, stejně jako by ses chovala k Sabině." Usmála jsem se a kývla. Sabina mi chyběla, moc.
"Jsi smutná. Co se děje?" Vzala mě za ruku a pohlédla mi do očí. "Chybí mi Sabina. Neviděla jsem jí od pohřbu, musí o mě mít strach." "Co kdyby jsme ji sem pozvali? Můžeme společně poobědvat, projít se po zahradě, uděat si dámský den." Zasmála se a zatočila sukní. "Zptáme se pana Nicklause. Byla bych moc ráda." Kývla a zazvonila na zvoneček co stál na poličce. "Ano madam?" "Kde je můj bratr." Služebná se poklonila a promluvila. "Vás bratr Elijah je se slečnou Gabrielou v zahradě a váš bratr Nicklaus je ve svém ateliéru." Rebeka kývla a poslala ji pryč. "Bude lepší když za ním půjdeš ty. Má pro tebe slabost, mě by jednoduše odbyl." "J-já, nevím..." Nakonec mě přemluvila a to už jsem klepala na dveře. "Dále." Pomalu jsem otevřela a naskytl se mi pohled na úžasná díla.
Byla perfektní, přesná, ale temná. Jako noc bez hvězd a měsíce. Jako tma bez jediné svíčky. A jako jeskyně bez světlušek. Oněmněla jsem jejich krásou. "Aha, Melisa. Co bys potřebovala?" Letmě jem se dotkla slzy co padala z tváře skroušeného muže, a pak konečně otočila hlavu k Nicklausovi. "To jste maloval vy?" On jen kývnul a já vydechla úžasem. "Jdou krásné, ale... Jsou smutné." Znovu přikývnul, položil štětec a šel blíž. "Když štěstí necitíš, nemlžeš ho zobrazovat na plátně. Ale kvůli tomu jste za mnou nepřišla. Co by jste chtěla?" Začervenala jsem se a sklopilahlavu. "Mám na vás otázku. Já vím že je to troufalé, ale..." Odmlčela jsem se, ale to už se dotýkal mé brady a donutil mě se na něj koukat, Na tu božskou krásu jeho tváře. "Nestydte se. Povídejte." "Mohla bych sem pozvat Sabinu, já- dlouho jsem ji neviděla a... Ale jestli to bude problém, tak se za ní klidně vypravím já nebo..." Zastavil mě a usmál se.
"Samozřejmě že sem může přijít. Klidně pro ni pošleme kočár pokud budeš chtít. Teď to je i tvůj dům Meliso Bydlíš tu stejně tak jako my. A promiň že ti tykám, ale myslím že bych mohl ne?" Kývla jsem a usmála se. "Jsitě, ale v jednom se mýlíte. Toto můj dům není ani v nejmenším. Jsem jen služka ve vašem domě pane Nicklausi." "Služka jsi především proto, že jinak by jsi odešla a to jsem nemohl dopustit." Udělal ke mě krok a bez sebemenšího zaváhání mě pohladil po tváři. Tohle bylo první vroucné gesto co jsem u něj viděla. Cítit jeho dotek, bylo tak příjemné, chtěla jsem to cítit častěji. Natiskla jsem lehce svou tvář do jeho dlaně a rozklepaně jsem se nadechla. "Tak kdy si přeješ aby tvá kamarádka přijela? Ještě dnes?" Našla jsem hlas a promluvila. "Kdy jen to nebude vadit vám. Ale Rebeka navrhovala zítřejší den, prý má pro nás nějaké aktivity." Znělo to vyklepaně, přeně tak jak jsem se cítila.
"Tak tedy zítra. Pokud si pamatuji, tak bydlí poblíž trhů, pošlu pro ni kočár a kolem třeí odpoledne tu bude, souhlasíš?" "To není nutné, ten kočár, ale děkuji. Jste velkorysí pane." "Říkej mi Nicklausi. Můžeš si říkat co chceš, ale pro mě stejně nikdy obyčejná sluška nebudeš. Jak jsemuž dřív řekl, máš privilégia a ty se vždy využívají." "Ukázal by jste mi nějaká svá díla Nicklausi?" Vzal mě za ruku a táhnul mě za sebou.
Bylo to nádherné, nic krásnějšího jsem neviděla. Všude byly obrazy, kresby, nástěné malby. Vypadalo to tu jako na výstavě. Na jednom obraze byla nádherná hnědovlasá dívka. Nahá. Byla překrásná. Její hnědé kudrny se jí vlnily přes prsa a zakrývali její bradavky. Usta měla rozevřené a oči ji i přes obraz žhnuly. "To je krása. Dokážete vystihnout každý detail." Můj hlas vyzněl překvapivě klidně. Žárlila jsem, určitě tuto krásku jen nekreslil. "Věř mi, že tohle rozhodně krása není. Je to prohnilost, zrada a neihleduplnost." "Tohle ale nevystihuje tu lásku, s kterou jste ten obraz maloval." Koukal namě zvláštním pohledem až jsem se začervenala.
"Byla jsem dcera zlatníka. Poznám práci dělanou s láskou." Sundala jsem si svůj přívěšek a natáhla ho k obrazu. "Obě dvě práce jsou dělány s láskou Vyzařuje z nich tvrdá práce a city. Jsou v podstatě stejní. Váš obraz a můj náhrdelník. Daly by se považoval za dvojčata." Zakroutil hlavou, stisknul mou ruku společně s přívěškem a usmál se. "Už nikdy nesrovnávej takovou čirou a čistou lásku s tímhle. Jsou to rozdílné věci stejně jako peklo a nebe, anděl a dábel, černá a bílá. Láska vašeho otce k vám a moje láska k ní." Zakroutil hlavou znovu, pustil mou ruku a obrátil obraz ke zdi čelem. Ublížila mu. "Špatně. Když jste to kreslil, taláska byla stejná, ale jak vidím tak teď už ne." Nciklaus se zasmál a vzal štětec do ruky. "Už dlouhý čas ne. Moc dlouho na to aby vsrdci něco zbylo."
Teď je ten ravý čas jít, vyvolala jsem v něm jeho osobní vzpomínky a to jsem neměla. "Zkuste nakreslit něco méně temného. Jedna bolest nemůže vydržet navždy. Zkuste myslet na něco krásněho, co vám dělá radost a dělá vás šťastným. A znovu moc děkuji za to že jste mi to povolil." Nic neřekl a já doklopýtala zpět za Rebekou.

Pohled Gabrieli:
Už vím proč mi tak moc voní. Hledala jsem všude a nakonec jsem to našla. "Nicklausi! Vím že jsi tu a než mě budeš chtít zabít, vím to. Vím proč jsem po ní tolik toužila, tak mě to nech aspon nejdřív doříct." Vběhla jsem do jeho ateliéru a on zrovna zakrýval svoje dílo. "Tak říkej, máš tři minuty." Zavrčel a stále se na mě nedíval. "Ona je dcerou Viviany." Prudce s sebou trhnul a otočil se na mě. "Co že?" "Dcerou Viviany, vnučkou Develope, pravnučkou Rosalie a to znamená že je asi tisíckrát pra vnučkou Neublesemidy." Kroutil hlavou a tukal prty do stolu. "To není možný."
"Ty víš kdo Neublesemida byla. Anděl. První anděl na zemi. A taky víš co předpovídala moje babička. Že dítě Neublesemidské čisté duše bude největší pochoutkou pro všechna temná stvoření. Myslelijsme si že se zbláznila, ale podívej je to pravda." Vytáhla jsem všechny ty papíry co jsem nasbírala a podala mu je. Všechny si je pečlivě prostudoval a pak je položil na stůl. "Pokud se jí jenom dotkneš, zabiju tě." "A teď mi vysvětli o co jde. Proč tě tolik zajímá, její krev tě tolik neláká a stejně jsi jí dal svou krev, když umírala. Nikomu jsi nikdy nedal ani kapku, pokud nepočítám tvé sourozence. Ani mě jsi ji nechtěl dát. Ji znáš teprve pár dní a už bys jídal všechno na světě." On se jen zasmál a pak mě chytil pod krkem.
"Řekl jsem ti ať mě neštveš Gabrielo. Nikdy jsme spolu nebyly a ani nebudem. Říkal jsem ti to už od začátku. A přestaň přemýšlet. Nesluší ti to. A jen jedno slovo Melise a už nikdy nepromluvíš." Jen jsem přikrceně kývla a kdž mě pustil, zmizela jsem.

Dodatek: Doufám že se vám to líbilo. Slíbila jsem že konečně zjistíte důvod proč Gabriele tolik voněla. Snad jsem vás nezklamala díky LinDee :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Který z Původních?

Kol <3 38.2% (154)
Nicklaus 39.2% (158)
Elijah 15.4% (62)
Rebekah 6.9% (28)
Esther 0% (0)
Mikael 0.2% (1)

Komentáře

1 Wer Wer | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 18:48 | Reagovat

je to skvelé. som zvedavá, ako sa to dozvie melissa, či jej to vôbec nejako povedia alebo to bude náhoda, ako zareaguje a ako to bude teraz brať klaus. strašne sa mi páčilo ako sa spolu bavili pri tých obrazoch. bolo to krásne :-)

2 el el | 11. ledna 2014 v 15:11 | Reagovat

uzasny, uzasny a jeste jednou uzasny kdy bude dalsi ???

3 Molly Molly | 11. ledna 2014 v 16:00 | Reagovat

Wow! Nádhera! Nemůžu se dočkat dalšího dílu  :-) . Tahle povídka je skvělá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama