How Can I Love You?- Promo

5. ledna 2014 v 15:58 | LinDee |  How Can I Love You


Pohled Mellisy:
Seděla jsem na židli a pečlivě se koukala jak otec opracovával kus zlata, z kterého se měl brzy stát prsten pro nějakou urozenou dámu. Dokonce si i sama přivezla kámen, který do něj chtěla zapracovat. Pro otce to byl veliký zisk, když nějaké boahté rodiny rády rozhazovali peníze za šperky.
"Chceš si to zkusit má drahá?" Zeptal se s usměvem a podal mi ho. Opatrně jsem brousila kousek zlata a bála jsem se, abych to nezkazila. Otce jsem velice milovala, když matka před nedávnem zemřela, zbylmi jen on. To kvuli mě se držel a byl silný. Staral se o mne, jak nejlépe mohl a já mu za to jsem vděčná. Učil mě všemu, abych byla soběstačná. Nikdy nevěřil v dnešní chování k ženám. Chtěl aby žena mohla dělat co chce, pracovat, jezdit na koni, učit se...
Domácí učitele měli pouze ženy ve vysokém postavení. Jen bohatí lidé si mohli dělat co chtěli, jak ženy tak muži,ale já mezi ně nepatřila. Ale otec se ke mě choval, jakoby ano. Jako bych měla všechna práva na světě a podle toho mě i učil. Uměla jsem vyrobit nádherné medailonky, jeden jsem mu dokonce i vyrobyla. Byla v něm fotka mě a jeho. Nikdy ho nesundával a když mu bylo smutně přejel po něm prsty. Dokonce mě i učil jízdě na koni, to byla moje vášen, ale moc často jsem jezdit nemohla, to byla škoda.
"Děláš to užasně. Máš tak jemné pohyby. Tohle bude určitě ten nejkrásnější prsten, jaký jsme kdy prodali." Usmála jsem se na něj a pokračovala ve své práci. "Děkuji otče. Myslíš, že někdy budu tak dobrá jako vy?" Dal mi pusu na čelo a pohladil mě po mých kaštanových vlasech. "Jsi ještě lepší dcero. To máš po matce. Jsi preciznost sama." Vstal a odešel dodělávat náhrdelník, který si k tomu ta žena obědnala. Mamina mi často chyběla, ale nechtěla jsem být smutná kvuli otci. Byl pro mě tak silný a já musela být silná pro něj. Nevím co bych bez něj dělala.
Po chvilce ustavičné práce jsem prsten dodělala a ted stačilo jen zasadit kámen. Musela jsem být velice opatrná. Ohnula jsem kov pevně kolem kamenu, aby nemohl vypadnout a dobrousila okraje. "Otče." Zvolala jsem a on se u mě oběvil. "Je nádherný. Moc se ti povedl Melliso." S usměvem jsem se na něj otočila a znovu koukla na prsten. "Mohla bych na něj ještě trochu zapracovat? Myslím že bych mohla udělat malé vzorky kolem..." "Jak si přeješ." Uvolnil mi cestu ke stolečku s náčiním a pustila jsem se do práce. Pracovat se zlatem a různými kovy, pro mě byla neukojitelná vášen. Dělala jsem to od malička.
Pomalu jsem vyrývala kolem do kola malinké růžičky a ani jsem si nevšimla jak čas ubýhá. "Melliso. Paní si pro něj může kdykoliv přijít." Rychle jsem prsten vyleštila a položila ho do krabičky společně s náhrdelníkem. Očistila jsem si ruce a trochu sčesala vlasy, chtěla jsem vypadat aspon trochu k světu, když přijde tak vážená návštěva. "Kdo to bude dnes? Slečna Wanderlandová, nebo dokonce paní Kresstens?" Zasmála jsem se při jménech našich pravidelných zákazníků.
"Ne. Slyšela jsi o té nové rodině co se před nedávnem nastěhovala? Prsten a náhrdelník chtěla slečna Mikaelsonová. Ale možná se z ní stane také pravidelný zákazník, když uvidí tvoji práci." Usmál se a šel si umýt ruce.
Po krátké chvíli se otevřeli dveře a do nich vstoupila nádherná dívka v tyrkysových šatech. Vypadala jako princezna. Na krku se jí houpal malý přívěšek se čtyřlískem. Ta ruční práce byla přímo dokonalá. Byly na něm vidět všechny detaily a jak krásně se lesknul. Jedna básen. Stála jsem vzadu a jen je pozorovala. Hned po té krásné dámě vstoupil nádherný muž. Měl tvrdé rysy a byl chyrismatický. Jeho oči byly tak pronikavé, jako by mohl vzkřísit mrtvého. Byly modré, ale něco mě na nich děsilo. Vůbec se neusmíval a tvář měl přímo kamenou. Nevím čím to bylo, ale dostala jsem z něj přirozený strach.
"Dobrý den slečno Mikaelsonová. Hned vám vaši obědnávku přinesu." S usměvem kývla ale mužse koukal přímo pohrdavě. Když jí otec podal krabičku a otevřela jí, ustala v užasu. "Je to nádherné." Vyndala prsten a koukla se proti světlu. "Tohle je mistrná práce. Ty vyryté růže... Musím říct, že lepší práci jsem neviděla." Usmála se a vrátila ho zpět do krabičky. "Ten dělala moje dcera." Byl na mě pyšný, to bylo vidět. "A mohla bych jí poznat a pogratulovat k takové nádherné ráci?" "Jistě. Melliso, mohla by jsi sem přijít?" Zvolal a usmál se na mě.
Přišla jsem k pultu a poklonila se. "Nemusíš se mi klanět drahoušku. To já bych se měla klanět před tvým uměním." Podala mi ruku a potřásla s ní. "Vše mě naučil můj otec." Řekla jsem a poočku sledovala toho muže. Zvláštně se na mě díval. S pokřiveným usměvem, ale jeho oči byly pořád ledové. "V tom případě, gratuluji vám oběma. Nikdy jsem lepší práci neviděla." Vyndala peníze a položila je na pult. To se přiihnal otec a nechápavě na ni díval. "Vždyt jsme se domluvili na nižší ceně. Tohle je o mnoho více slečno." Usmála se a nepřijala peníze, které jí otec vracel. "Nechte si je pane. Za svou práci si je zasloužíte." Odcházela a ještě se na mě usmála. "Bylo mi potěšením slečno." Promluvil konečně ten muž a políbil mi hřbet ruky. "Nám oběma." Usmála jsem se, ale mé srdce bilo jako na poplach. Byl krásný, ale vyzařovala z něj moc a té jsem se já bála.
"Pozítří máš narozeniny. Máme dost peněz, abych ti udělal pěkné pohoštění. Můžeš pozvat i Sabinu." Usmála jsem se a vrhla se mu kolem krku. "Děkuju otče!" "Nemáš za co Meliso. Sama sis ty peníze vydělala a zasloužíš si odměnu." Pohladil mě po vlasech a šel uklidit ten velký peněžní obnos.
Přezula jsem se do jiných bot a utíkala do stáje. Vzala jsem si svého Samuela a jela za mou přítelkyní Sabinou. Snažila jsem se jet co nejdříve a povědět jí tu novinu. Předjela jsem nějaký kočár, ale mě to bylo jedno. S usměvem jsem jela dál a zastavila až u jejího domu. "Sabino! Sabinko moje milovaná!" Utíkala jsem ji do náručí. Řekla jsem jí vše co se dnesdělo a to, že je pozítří zvaná k nám na oslavu mých devatenáctých narozenin. "Určitě tam budu. A gratuluji ti." Rozloučili jsme se a já jela rychle za otcem, aby se nebál kde zase lítám. Říkával mi že jsem nepředpovídatelná a že se béjí, aby se mi díky mojí horké hlavě něco nestalo. Miluji svého otce víc než kohokoliv na planetě.
Pohled Niklause:
Ta dívka byla něčím tolik zvláštní. Nedejme tomu že uměla pracovat, ale něco z ní vyzařovalo. A bylo to silné. Koukal jsem na ni a hned jak si všimla mého pohledu, srdce ji začalo šíleně bušit. Měl jsem nutkání si s ní promluvit, ale nešlo to. Proto jsem jí jen říct jakýmmi bylo potěšením ason na ní koukat a pak jsem ji jemně políbil ruku. Odcházel jsem za svou sestrou a ta se stále usmívala na sluneční prsten.
"Má velký talent. Chtěla jsem ho dát Lise, ale nechám si ho. Bude to klenot mezi všemi." Usmála se a uklidila ho do krabičky. "To jistě bude." "A co mělo znamenat to políbení její ruky Niklausi?" "Byl jsem jen slušný Beko, ale ty jsi vypadala, jako by jsi ji rovnouchtěla pozvat k nám." Pokrčila rameny a usmála se. "Vlastně to neni takový špatný nápad. Vždyt za týden pořádáme ples, proč je nepozvat?" Odfrknul jsem si a zalezl do kočáru.
"Protože je to jen vesnická dívka bez urovně. Dělalo by nam to ostudu." "Nebo by to ukazovalo, jak jsme velkorysí. Ty si dělej co chceš, já ji pozvu a dám jí i jejímu otci patřičné šatstvo." Koukala se z okýnka a rozjeli jsme se. V tu chvíli jsem jí viděl jak nás předjíždí na tom krásném hnědém koni. Na tváři měla široký usměv a chovalase, jako by jí tu vše patřilo. Něco se mi na té dívce nelíbí a taky zjistím co. Možná to je tím, jak kouzelně vypadá, nebo jak je sebejistá. Uvidíme, snad nebude potřeba ji zabíjet, byla by jí škoda...
Dodatek: Doufám že se vám Promo líbilo. Zatím přesně nevím jak to bude pokračovat, ale uvidíme. Tak komentujte děkuji LinDee :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsem tu.

KLIK :) 100% (437)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama