Homeless 2.díl

3. listopadu 2014 v 10:31 | LinDee |  Homeless


Gia:
Rozlepila jsem oči, přišla jsem si snad ještě vyčerpanější než včera. Teda dneska ráno. Protáhla jsem se, až jsem slyšela jsk pár kostí zapraskalo. Ten blažený pocit!
Přetočila jsem se na bok a až po tom mi došlo, že neležím tam, kde jsem usnula. Sakra! Tak to je trapas. Né že by mi vadilo nechat se nosit od elegantního původního, ale cítila jsem se hrozně. Jako maé díte co usne u televize a rodiče ho přenesou do pokoje. Zavrčela jsem, protřela si obličej a zhluboka se nadechla.
"To je váááážně super." Zabědovala jsem. Posadila jsem se, rozhlídla se kolem sebe a zjistila, že je to ten samí pokoj jako minule. Jen povlečení už tu bylo jiné.
Na stolku leželi dvě krevní konzervy a jeden lísteček, napsaný elegantním písmem.

Sejdeme se u Marcella. Potřebuješ pořádný tréning, který ti sám nedám. Až se vzbudíš, vypij obě dvě krevní konzervi, budeš je potřebovat.
A pokud budeme znovu trénovat až do rána a ty budeš moc unavená na to jít za Marcellem, tento pokoj je ti k dispozici. Ve skříni máš pár věcí.
Elijah.


Podivila jsem se. Musela jsem si to přečíst ještě několikrát, abych vůbec pochopila co tím myslí. Nakonec jsem vstala a otevřela dveře šatníku. Bylo tu pár triček, které jsem tu nechala a zbytek se zdál nový. Dokonce jsem v něm našla tajný otvor, který jsem poznala jen díky tomu, že byl pootevřený. Když jsem ho otevřela úplně, našla jsem miny ledničku, plnou krevních konzerv.
Paráda. Nemohla jsem ani mluvit. Jenom jsem kroutila hlavou a snažila se přijít na pádný důvod proč.
Radši jsem se oblékla a vrazila ven. Mám tu vlastní pokoj. "Spokojená s oblečením?" Otočila jsem se za hlasem a to na mě koukal celý vysmátý Nicklaus, upíjící bourbon. "Ano. Děkuji." Přešlápnul, aby se opřel o sloup, ale usměv ho nepřešel. "Oh, to díky nepatří mě lásko, ale vyřídám Cami tvé díky. Zdá se, že míry má v oku. Pospícháš někam?" Nechtěla jsem být hrubá, ale neměla jsem ho v lásce. Proto jsem jen kývla, pročistila jsem krk a odpověděla.
"Mám tréning u Marcella."
"Oh, jak se můj starý přítel má?" Jako by to nevěděl! Často jsem ho vídala poblíž místům, kde jsme právě byli. Pořád se o něj staral. "Měl bys ho navštívit a zjistit to sám. Určitě by přivítal tvou návčtěvu." Jeho smích byl pronikavý až skoro dráždil mé citlivé uši.
"Jistě. Už vidím, jak by štěstím skíkal do stropu. Nechme to tak jak to je. Pokud tě to zajímá, Elijah už vyrazil a vypadal, že ti to dnes nijak neulehčí. Měj se malá upírko." S usměvem mi zamával a zmizel. Super, takže dnešek bude ještě horší než všerejšek. Proč ne?


"Dobré ráno, vydím, že spánek ti prospěl."
"Jo, to jo. Hmm. Díky za tu krev a ... za pokoj?" Usmál se a kývnul. "Nemáš za co. Využívej ho jak budeš chtít. Taky jsem se rozhodnu, že podle toho co uvidím, jak ti to jde, mohli bychom začít s učením se ovládat žízeň když piješ z lidí." Vykulila jsem oči, že málem vypadly z důlků. "Opravdu?!" To byl šok. Pořád trval na tom, že nejsem dostatečně připravená a spoustu dalších keců okolo. "Nebuď tak nadšená. Uvidíme podle toho, co mi dnes dokážeš. Pokud to nezvládneš, nemá cenu o tom ani uvažovat. Tak se běž připravit a trochu se rozhýbej."
Poslechla jsem. Opravdu jsem se to chtěla naučit, štvalo mě, že ještě nemůžu. Připadala jsem si jako dítě.
"A co budeme dneska dělat?" Překřížil si ruce na hrudi a ukázal na bandu rvoucích se upírů. Jeden z nich byl Alex. Nejlepší z Marcellovi skupiny. Byl v boji opravdu dobrý, ale myslela jsem že na něj mám. "Budu bojovat s ním?" Protáhla jsem si svaly na nohou a nakonec jsem se mu postavila čelem.
"Nejen jemu. Proti nim všem."
"Všem?"
"Začneš s Alexem., "kývla jsem, ale on ještě pokračoval," A později k němu přidáme ostatní." Cože? Vždyť jich bylo skoro patnáct. "Žertuješ že jo?" Můj iritovaný ton ho moc nerozveselil.
"Zdálo se ti že jsem žertoval i s tou kobrou že?" Fajn. Nežertuje. Paráda!
"Budu bojovat s patnácti upírama?"
"Najednou. Ano. Ale neboj, budeme je přidávat postupně. Chci vidět, kolik nejvíc zvládneš. Nebude to jako se mnou. Jediné co mají zakázano je zabít tě. Takže čekej rány, kousání, zlomeniny. Tohle bude jako doopravdy." Na sucho jsem polkla a nepřestala kýval hlavou na srozuměnou. Chápala jsem to, jen jsem nevěděla jak to udělat.
"Jasný. To zvládnu. Patnáct upírů, to je jako nic. Ahmmm. Je to jako jeden původní... který mě chce zmrzačit. Jako nic..." Nervovalo mě už jen pomyšlení na to. Elijah mě vzal za ruce a kouknul se mi zpříma do očí.
"Ty to zvládneš. Jen bojuj tak, jak jsem tě to učil, ale pokud budeš cítit, že to máš udělat jinak, udělej to. Tvoje instikty jsou v boji nejduležijtější. Soustřed se na ně, na to co je kolem tebe a máš vyhráno. Vyděl jsem tě bojovat, když do toho dáš všechno. Typuju, že dokážeš sama složit tak sedm upírů. Ale soustřed se na priority. Je lepší vyřídit toho nejsilnější na začátku nebo ho nechat na konec?" Páni, to je složitá otázka. Když začnu slabšíma, nebudou věděc co ode mě čekat, jak sjem silná, ale pak můžu na konci pohořet, protože budu vysílená a ten nejsilnější mě jednoduše skolí...
"Zápas končí v tu dobu, kdy jeden nebude schopný bojovat, nebo když mu zlomíš vaz nebo on tobě. Pamatuj na všerejší lekci. Nauč se spolupracovat s okolím. Se zemí. Je mi jedno jak, ale dávej si bacha na krk. Kdyby to byl pravý boj, musela by sis dávat pozor i na srdce, ale zatím krk stačí." Jo. Tohle zvládnu.


Elijah:
Byla nervozní, ale připravená se do toho pustit. Když zápasila poprvé, dala si na čas. Hrála to. Viděl jsem, že ho mohla mít hned po pár sekundách. Nehlídal si krk, jen utočil, nebránil se. První chyba.
Ale Gia udělala dobře. Nechtěla aby viděl její silné stránky a předstírala slabiny. Odlákala ho od těch opravdových slabin, stejně jako ostatní kdo na ni koukali. Chytrá holka. Bude z ní prvotřídní upírka.
"Pojd Lexi!" Ozývalo se. "Jo Alexi! Dostaň ji Lexi!" Věděl jsem, že na ni budou tvrdí. Cítí se poníženě, protože ona má za učitele Původního. Závist je vážný důvod k dravosti. Věděl jsem, že ji to bude bolet, ale byl to trening. Trening občas bolí, a ona to musí zažít. Bez bolesti není síla.
Skrčila se, proklouzla mi mezi rukama. Náhle se objevila za ním a zlomila mu vaz. Skvělé. "Vidím, že s ní odvádíš dobrou práci." Shlédnul jsem na Marcella, věnujíc mu jeden z mých upřímných úsměvů. "Má potenciál. Jen ji chybý naučit se taktiku. Nikdy jsem v ní nebyl tak dobrý, abych ji mohl učit sám. V tom si byl lepší ty."
"Chceš abych si ji vzal na starost?"
"Ne." To rozhodně ne. Učit ji, mi dává nějaký směr, účel. "Jen si myslím, že od tebe se naučí víc."
"Má k tobě respekt. Já ji v tomhle případě jenom stvořil, stejně jako všechny tyhle ostatní Elijaho. A pokud vím, v tvé rodině je jeden skvělý taktik, od kterého jsem se učil sám." To mi přišlo k smíchu.
"Proč si myslíš, že by s tím byl Nicklaus v pořádku?" Pokrčil rameny ale očima stále sledoval další boj. Tentokrát proti ní už šli dva.
"Nevím, ale myslím, že moc rád bude šířit svoje učení. Navíc si u ní vybuduje nějakou loajalitu a páku na tebe." Páku na mě? Nechápal jsem, ale radši jsem se neptal. "Navíc, já se hodně naučil z knih co jsi mi dal přečíst. Pamatuješ, jak jsi mě nutil naučit se celé druhé jednání Shakespeara? Byla to fuška, ale hodně jsem díky tomu pochopil. Nemyslím si, že je to typ čtecí dívky. Vsadím se, že pokud by jsi jí dal číst nějaké noty, tak by toho šla, ale za zkoušku nic nedáš. Zkus svého bratra. Bud tam s ní a až bratr odejde, řekni ji svou verzi. Nick je tvrdý, nekompromisní, zatímco ty se dokážeš rozhodnout zlatou střední cestou. Nauč ji to."
Pak se sebral a odešel učit ostatní.
Měl jsem hodně nad čím přemýšlet.

Gia:
Už jich bylo šest. Bylo jich šest a moje svaly se začaly podvolovat. Bojovala jsem zuby nehty, všímala jsem si každého pohybu za mnou, našla jsem slabiny, skláněla jem se, uhybala jsem, ale v mozku jsem měla jen jednu věc.
Musím jich dát víc než sedm, abych Elijahovi dokázala, že to dokážu.

Sevřela jsem dlan v pěst, podkopla jednomu nohy, druhému jsem se vyhnula úskokem, třetímu jsem napálila pěstí a čtvrtý to dostal přímo. Ted už tři leželi na zemi se zlomeným vazem. Zbývali čtyři. Hýbala jsem se jak nejrychleji jsem mohla, trhala jsem, škrábala, kousala, mlátila... Cítila jsem že krvácím, ale prala jsem se dál. Trvalo to dýl než předtím, ale věděla jsem, že sedm jich dám. Elijah mi věří.
A to bylo rozhodující. Zapálila jsem se do boje víc. Popadla jsem jednoho pod krkem, otočila jo tak, aby další chytil jeho a né mě. Zlomil mu vaz jedním trhnutím, myslejíc si, že to jsem já. Náhle jsem se ocitla za ním a dostala jsem ho. Už jen jeden. To bude hračka. Napřáhla jsem se, dala mu pěstí, otočila jsem se a vrazila mu kopanec přímo do břicha. Náhle jsem byla u něj a lámala mu krk.
Celá zadýchaná jsem koukala na spoušt kterou jsem spáchala. Všude byla krev, mrtvá těla a já cítila, že odpadnu. Spadla jsem na kolena, hlavu svěšenou dole a zhluboka jsem dýchala. "Potřebuješ pauzu G?" Marcelluv hlas mě donutil zvednout hlavu. V očích jsem mu vyděla starost, měla jsem chut to zabalit, ale vzpoměla jsem si na Elijahovi slova. Myslíš že už to zvládáš natolik aby jsi mohla skončit?
Nezvládala jsem to tak dobře. Ted mě málem dostali, jen kvůli tomu, že jsem nedávala pozor na svoje záda. Pomalu jsem se zvedla, setřela krev ze rtů a zakroutila hlavou. "Osmý kolo. Jsem připravená." Nemohla jsem se na Elijaha ani podívat. Nechtěla jsem vidět nic co v těch očích je.
"Jseš si jistá? Nemusíš to dělat G."
"Já vím. Tak do toho. Osm." Poslal tedy osm nových, těch kterým jsem ještě nezlámala vazy. Nebudu lhát, sama jsem kolikrát skončila mrtvá na zemi, ale nepřešla jsem na vyšší číslo dřív než jsem to zvládla.
Zhluboka jsem dýchala, sbírala všechny svoje síly a doufala že to zvládnu. Neodejdu odtud, dokud jich nedám alespon devět.


Trvalo to další čtyři hodiny a pět dalších lomených vazů. Cítila jsem se víc mrtvá než živá, ale bojovala jsem dál. Byla už tma, většina z nás už neměla skoro sílu, ale bojovali jsme vytrvale. Když jsem jich dala devět, hodila jsem sebou na zem a koukala do nebe. Bylo mi zlě, všechno mě bolelo a moje tělo toužilo po uvolnění.
"Jsi v pořádku?" Nemohla jsem mluvit, jen jsem kývla, nevěnujíc mu pozornost. "Mohla jsi skončit už před hodinami Gio. Je dobré znát svou míru." Ještě aby byl naštvanej! To by si mohl jenom zkusit. Já ze sebe sedřela kůži, to já bych měla být naštvaná.
"Pořád dýchám ne, jsem na živu a dokážu komunikovat."
"Nejsi schopná se pohnout, to se mi nezdá jako správná hranice... Ale, jsem na tebe pyšný. Opravdu jsem Gio. Zvládla jsi víc než jsem jen mohl doufat."
"Znemená to, že mě naučíš jak se krmit a vymazat mu paměť?" Muj hlas byl ještě tišší. "Nech si to na zítra. Vypadá to, že nosit tě do postele bude naše tradice. Chytni se mě." Snažila jsem se, ale nešlo to. Nemohla jsem se ani hnout. Ani prstem.
"Máš svalovou disfunkci. To se stává i nám upírům. Zítra si dáme oraz. Jenom se naučíš krmit." Vzal mě do náruče a pronesl mě přede všema ostatníma, až na mé místo na pohovce. Doufala jsem, že hned odejde a já budu moct spát, ale to se nedělo. Sednul si vedle mě a sundal si sako.
"C t dělš?" I moje usta byla unavená, takže jsem nemohla mluvit srozumitelně. Zasmál se mi a srdce mi poskočilo. První smích co od něj slyším. Pěkný, stačí se zřídit a je z něj sluníčko! "Musím ti promasírovat svaly, jinak budeš zítra celá ztuhlá a nebudeš mít tak ostré reflexi. Neboj se, dělal jsem to tisíckrát."
Vzal do rukou můj loket a začal na tom pracovat. Po chvíli jsem ruku začala trochu cítit. Zahýbala jsem prsty. "Vidíš.Lepší, co?" Přesunul se na druhou ruku a když s ní končil, usnula jsem. Cítila jsem zlak na nohou a chodidlech, ale nemohla jsem dělat nic jiného, než padat do hlubšího spánku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | 3. listopadu 2014 v 15:01 | Reagovat

úchvatné....dokonalé ;-)

2 Wer Wer | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 16:17 | Reagovat

Super. Elijah bol v závere neskutočne zlatý :-) Dúfam, že sa chystáš napísať aj takú romantickejšiu scénu. To by bolo skvelé.

3 Janča Janča | 3. listopadu 2014 v 20:06 | Reagovat

Skvělé! :-) Gia toho má v sobě víc než se může zdát! Elijah byl úžasný, jak se staral, jsem zvědavá na pokračování ;-)

4 Dolly Dolly | 3. listopadu 2014 v 20:49 | Reagovat

Super! Jsem zvědavá jak se to bude dál vyvíjet .:-)

5 Juliette Juliette | Web | 3. listopadu 2014 v 21:35 | Reagovat

Nádhera...ten konec byl nejlepší :D jsem zvědavá, jak daleko se jim ten vztah vyvine... :)

6 Cami Cami | 4. listopadu 2014 v 11:56 | Reagovat

wau! bomba poviedka, bomba pár ;)
dokonalosť ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama